Proč je třeba vyhýbat se dlouhodobému režimu na lůžku?

Ztráta hybnosti je stav, při němž se člověk v důsledku své nemoci není schopen pohybovat a samostatně se o sebe starat. To znamená, že je člověk upoután na lůžko nebo na invalidní vozík.

Nejčastější příčinou ztráty hybnosti jsou:

• zlomeniny kostí
• onemocnění kloubů
• ochrnutí
• Parkinsonova nemoc
• srdeční onemocnění
• poruchy zrakového vnímání
• těžká deprese, demence
• strach z bolesti a pádu
• závrať, poruchy rovnováhy
• akutní onemocnění a změny vyvolané vedlejším účinkem léků.

Často je prvotní příčinou fyzické onemocnění, ke kterému se přidává deprese.

Už v důsledku krátkodobého pobytu člověka na lůžku (3–4 dny) se snižuje jeho svalová síla a zvyšuje se ztuhlost kloubů, zhoršuje se rovnováha, je pozorováno snížení tepenného tlaku při přechodu nemocného z polohy vleže do polohy vstoje, zesilují se zácpy. Nedostatek náležité péče o nemocného na lůžku může vést k tvorbě proleženin. Rychle dochází ke změnám metabolismu, které mají na organismus škodlivý vliv: zvyšuje se obsah glukózy v krvi, je narušena rovnováha dusíku a vápníku a organismus reaguje stále citlivěji na vedlejší účinky léků. Rychlost řídnutí kostní tkáně je třikrát vyšší. U nemocných na lůžku se na dýchání podílejí různé části plic různě. V poleze vleže je ztíženo vyprazdňování močového měchýře, což je příčinou snadných infekcí močových cest, které zase přispívají k rozvoji inkontinence. Inkontinence je častou příčinou umístění pacientů v pokročilém věku do domovů důchodců.

Velké nebezpečí představuje také tvorba krevních sraženin čili trombů (z velké části v žilách dolních končetin). V případě uvolnění trombů, které se pohybují s tokem krve, se může ucpat průchod plicních tepen, a způsobit vážný stav nebo dokonce smrt nemocného.

Ztráta hybnosti je těžký nápor na lidskou psychiku. Nemocný na lůžku ztrácí svou samostatnost. Jeho závislost na cizí pomoci je příčinou vzniku deprese a pocitu vlastní viny kvůli tomu, že se stává pro druhého přítěží. Při příznaku demence se může stav nemocného prudce zhoršit. Izolace, nedostatek nových zážitků a dojmů a omezení fyzické aktivity prohlubují poruchy paměti a oslabují schopnost rozhodovat se. Může být narušen běžný denní rytmus – ve dne, kdy nikdo není doma, člověk spí, a proto nemůže spát v noci. Tím se člověk, především v pokročilém věku, ze kterého se stane nemocný na lůžku, dostává do začarovaného kruhu, ze kterého je obtížné vybřednout.

Pobyt na lůžku v průběhu jednoho týdne už může naznačovat, že člověk se nemůže nebo nechce začít znovu hýbat.

Režim na lůžku vůbec neznamená, že se nemocný absolutně nemůže hýbat. Naopak, již od prvních dnů je třeba začít cvičit gymnastiku, pokud je toho nemocný schopen.

Účelem gymnastiky je zachování pohyblivosti kloubů a síly svalů. Je třeba procvičit všechny klouby. Pokud toho nemocný není schopen sám, pomáhá mu ošetřovatel. Pokud nemoc zasáhla nohy, potom je třeba trénovat se zvláštní pečlivostí svaly rukou, protože nemocný bude potřebovat při používání pomocných prostředků silné ruce. Gymnastika musí určitě zahrnovat dechová cvičení – hluboký nádech a výdech přispívají k „provětrání“ těch částí plic, které nejsou zapojeny při dýchání, když je nemocný v poloze vleže.

Nejlepší je, když vás lékař-fyzioterapeut nebo rehabilitační sestra naučí gymnastické cviky a později kontrolují jejich provádění.