Člověk a jeho nemoc

Každá nemoc je provázena změnami funkce organismu. Nejčastěji nemoc provází špatný subjektivní stav a emoce. Nemoc je pro člověka stres, krizová situace, která narušuje duševní rovnováhu. Někteří lidé se stávají příliš popudliví. Takového nemocného může podráždit jakákoliv maličkost: hluk, rozhovory druhých, samota, tma, světlo atd. Nemocný se může stát příliš egocentrický, může si myslet, že se na něj a jeho nemoc musí soustředit život celé rodiny.

Někteří lidé se stávají příliš pesimističtí, může se u nich rozvíjet stálý depresivní stav. Takového nemocného nic netěší. Nezajímá se o všední věci a nesdílí starosti a radosti druhých. Na to, jak se člověk chová během nemoci, mají vliv kulturní, rodinné, sociální a jiné faktory. Vliv mají i osobní vlastnosti – vlastní i rodinných příslušníků. Přizpůsobení se nemoci trvá v některých případech velmi dlouho. Někteří lidé si na roli nemocného zvykají velmi těžce. Nemocní se často dostávají do konfliktu s blízkými i zdravotnickým personálem. Nemoc však může přinést i určité výhody. Pokud se člověk z důvodu nemoci zbaví nepříjemných povinností nebo se mu dostává větší pozornosti a péče, potom se mu může taková situace zalíbit a on se nebude chtít uzdravit.

Každý člověk doufá, že se vyléčí a jeho problémy se vyřeší; že lékař předepíše takový lék, který jej zbaví veškerého utrpení; že psycholog najde východisko ze situace a všechny problémy se samy vyřeší, přitom se člověk sám namáhat nechce. Svaluje veškerou odpovědnost za své zdraví na druhé a nepřeje si vzít na sebe ani její část. Uzdravení však ve značně větší míře závisí na člověku samotném, ne na jeho pomocnících. Aby se člověk uzdravil, musí se náležitě snažit a namáhat. Pokud dojde k nevyléčitelné nemoci, je třeba se s ní smířit a podle toho svůj život změnit. Je třeba držet dietu a zříci se některých věcí. Je třeba nutit se k pohybu, smířit se s nutností doživotního užívání léků, s určitým nepohodlím, a někdy dokonce se stálou bolestí. Nemoc je vždy provázena strachem, člověk se například může obávat invalidity, opakovaného záchvatu nebo recidivy onemocnění, změny vnějšího vzhledu, bolesti, ztráty blízkých, smrti atd. Jelikož se člověk o své zdraví a svůj život bojí, soustředí se na fyzické příznaky. Nemocný se může uzavřít do sebe, odmítat mnohá běžná zaměstnání a stále přemýšlet o svém neštěstí. Může si myslet, že je jeho situace horší, než ve skutečnosti je. Může příliš ostře reagovat na příznaky.

„Strach má velké oči,“ říká lidová moudrost. Existují i přímo opačné situace – člověk důležité příznaky ignoruje, protože je nebere vážně. Někteří nemocní svůj stav odmítají. Nemocný člověk se může stát bezmocným jako dítě. Lidé, kteří o něj pečují, k tomu mohou sami přispět, pokud za něj dělají všechno nezbytné. Režim na lůžku, krmení nemocného, provádění nejjednodušších všedních úkonů jen přispívá k rozvoji bezmocnosti. Za nemocného je třeba dělat pouze to, co on sám dělat nemůže. Bezmoc se projevuje v závislosti. Člověk, o kterého je pečováno, již nemůže být sám, je netrpělivý, požaduje okamžité splnění svých přání a chce, aby se někdo stále zdržoval nablízku. Těmto požadavkům je třeba čelit klidně a pevně, ale mírně. Část starostí je nutné přeložit na něj samotného. Tehdy se i nemocný stane méně náročným. S nemocným lehce dochází ke konfliktům. Může si myslet, že je o něj nedostatečně pečováno a jeho potížím není věnována pozornost. a přitom pečovatel prostě není schopen dělat více a chápe, že nemocný požaduje nemožné. V tomto případě se péče o nemocného může stát velmi obtížnou.

Lidé jsou různí, všichni máme své osobní povahové rysy. Pokud se takové rysy projevovali před nemocí, potom vyjdou během nemoci najevo ještě výrazněji. Poškození hlubokých mozkových struktur, způsobené dlouhodobým stresem, infekcí, otravou a poraněním, mohou vést k nevratným změnám osobnosti. Nemocný se může stát příliš podezíravým, nesamostatným, pedantským, malicherným, impulzivním, agresivním, nevyrovnaným nebo nepřívětivým. Pro pečovatele to je mimořádně obtížné, protože člověk se stal úplně někým jiným, než byl před nemocí.